LIZZARD - Mesh
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Svého času býval Morten Veland jednou z nejvýraznějších postav severského gothic metalu. Jako člen své původní kapely TRISTANIA i jedním z lidí, kteří tomuhle směru vdechli duši. Jeho alba s touto kapelou a první album jeho vlastní kapely SIRENIA byla ve své době tím nejlepším, co ze severských končin vítr přivál, v rámci žánru samozřejmě. Nicméně, jak již bylo řečeno v recenzích posledních dvou alb SIRENIE, Veland poněkud ustrnul ve své minulosti. „Nine Destinies And A Downfall“ v sobě potenciál ještě mělo, avšak jeho poslední album, „The 13th Floor“ ukázalo, že železnou koulí na noze mu je vlastní provedení. Veland se vrátil k refrénům postaveným na chorálovém a klávesovém patosu a tím značně upozadil těch několik málo zajímavých motivů a melodií, které se na albu vyskytovaly. A šlo spíše o nevyváženost v užití tohoto přístupu, než o kvalitu hudby samotné. Koncem loňského roku vyšlo najevo, že pod hlavičkou MORTEMIA (jak jen na to jméno přišel…) chystá další počin. Což samo o sobě je zvláštní, když SIRENIA je de facto jeho sólová dráha, ale budiž, třeba se v tomto projektu pokusi o něco nového.
„Misere Mortem“ je jeho natolik sólový projekt, že k tomu nikoho dalšího nepřipustil, včetně produkce a mixu. A už jen po letmém poslechu se zdá, že tu není něco v pořádku. To, co bylo kriticky zmíněno v předchozím odstavci, je na „Misere Mortem“ v krystalické podobě. Opět ty sbory, ty mohutné sbory, monotónní, pompézní a hlavně pořád ty samé sbory! K tomu celé album provází přehnaně výrazná studiová úprava a klávesové a další efekty hudbu odkopávají daleko za pomyslnou hranici kýče. Alespoň, že tentokrát nenajal žádnou krasotinku a vše sám poctivě odchraptěl. Oproti „The 13th Floor“ se také více soustředil na kytaru, a tak album provází vcelku slušné riffy a sóla. Co je ale platné, že sloky jsou poslouchatelné, když vždy následují sborové refrény. Kdyby v těch refrénech byla alespoň nějaká variabilita, ale ono je to stále to samé. Navíc jako by se k písním samotným ani nehodily, nebo byly komponovány zcela samostatně a až dodatečně přiřazeny, mnohdy poněkud křečovitě. Písně na „Misere Mortem“ mají pomalu modulární charakter. A to nemluvím o tom, že některé z těch modulů mají trochu recyklovaný charakter.
Co se týče vlastní vize gothic metalu, tak na „Misere Mortem“ Morten Veland dosáhl vrcholu, protože dál tímto směrem již jít asi ani nelze. Hudební směrování SIRENIE je na tomto albu dotaženo ad absurdum.
Morten Veland ztratil veškerou soudnost. To, co táhlo jeho předchozí desky dolů, je na „Misere Mortem“ v krystalické podobě.
4 / 10
Morten Veland
- zpěv, nástroje
1. The One I Once Was
2. The Pain Infernal And The Fall Eternal
3. The Eye Of The Storm
4. The Malice Of Life's Cruel Ways
5. The Wheel Of Fire
6. The Chains That Weild My Mind
7. The New Desire
8. The Vile Bringer Of Self-Destructive Thoughts
9. The Candle At the Tunnel's End
Misere Mortem (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 40:34
Produkce: Morten Veland
Studio: Audio Avenue Studios, Sound Suite Studios
Tragédie kosmickejch rozměrů. Ten pán se definitivně zbláznil, což je docela smutný, vzhledem k tomu, jak parádní desku vyplodil po odchodu z Tristanie. Bohužel od tý doby kvalita utěšeně klesá, no a tady, tady je nový dno. Co bude příště?
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.
V jednoduchosti je síla. Nikterak komplikovaná, leč skvěle poskládaná doom/post-metalová kolekce. PILLAR OF LIGHT doručili naléhavou, rozervanou a po emoční stránce velmi silně vybavenou desku. Láska na první poslech. Nejlepší skladba: "Infernal Gaze".
Poslouchat GIGAN je těžší než pracovat v kamenolomu. Až o Vánocích jsem se novou kolekcí konečně prokousal a opět došel k závěru, že Američané natočili skvělou desku. Čtvrtou skladbu však stále nezvládám. Lépe stravitelná je snad i plechovka hřebíků.
Švýcarská kapela představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.